Formy finanční kompenzace škod... aneb tak trochu o pokrytectví státní pomoci

Dobrý učitel je k nezaplacení. A člověk na dobré učitele s vděčností vzpomíná celý život. Měl jsem to štěstí jich poznat několik. Nemohu tedy souhlasit, že škola toho do praxe moc nenaučí. V mém případě to neplatilo. 

Na vysoké škole jsem totiž dobrých učitelů potkal dostatek. Tato moje zkušenost s pětiletým působením expertů v konkrétním oboru na nás, (tehdejší) studenty, je pro mě neoddiskutovatelným argumentem, proč kvalitní komplexní vzdělání v jakémkoliv oboru nikdy nemůže plnohodnotně nahradit několikatýdenní či několikaměsíční kurz. 

Pokud jde o můj obor, kterým se přes patnáct let živím, a pokud jde o téma tohoto článku, myslím na dva špičkové profesory z katedry bankovnictví a pojišťovnictví. Chci totiž dnes něco napsat o formách zajištění se proti nahodilým škodám, které mohou každého z nás někdy potkat. Napadlo mě to logicky v souvislosti s tím, jaké škody způsobilo minulý týden tornádo na jižní Moravě. Vzpomněl jsem si, že právě odškodňování přírodních katastrof se týkal jeden z dotazů prof. Daňhela u mých státních závěrečných zkoušek z pojišťovnictví. A dodnes si také pamatuji na přednášky prof. Ducháčkové o risk managementu: na klasifikaci forem zajištění rizik, na opatření, která mají snížit pravděpodobnost vzniku škody, a na opatření, která mají snížit případný rozsah škody, a rovněž na zajištění v podobě finanční kompenzace. 

Mám dodnes schované sešity s poznámkami z těchto přednášek. Oceňuji strukturu a systematičnost, kterou jsem od prof. Ducháčkové tehdy dostal. Nyní po řádění tornáda na jižní Moravě se domnívám, že je přeci jen o něco vyšší pravděpodobnost, že bude na otázku, jak se co nejlépe vyhnout velké škodě, hledat odpověď i ten, kdo to dříve nedělal. Ať už nahlížíme na zajištění rizik jako firma, nebo jako občan, risk management (jak už jsem výše zmínil) rozlišuje v obecné rovině tři základní cesty, jak co nejlépe eliminovat rizika:

1) můžeme usilovat o snížení pravděpodobnosti, že se dané riziko realizuje - tzn. dojde ke vzniku újmy (pokud bychom se snažili eliminovat riziko vzniku požáru, pak bychom toto opatření naplnili např. tím, že bychom vytahovali ze zásuvky nabíječku na mobil, pokud mobil zrovna nenabíjíme)

2) opatření, které sníží rozsah újmy, pokud k ní již dojde (kdyby nakonec začalo hořet, elektronický protipožární systém nebo hasicí přístroj může zabránit újmě fatálních rozměrů)

3) protože škodu můžeme vyjádřit penězi, posledním opatřením je poskytnutí finanční kompenzace

Těžko si ale můžeme představit první dvě opatření, které bychom mohli použít proti tornádu. Dá se tedy říct, že škodu způsobenou tornádem dokážeme zajistit rozumně pouze finanční cestou.

A zde opět obor risk managementu definuje tři základní možnosti finančního krytí existence rizika:

a) vytvoření vlastních rezerv 

b) státní pomoc

c) pojištění

Každá z cest má své nesporné výhody i nevýhody. Pokud máte dostatečné rezervy a nevadí Vám, že o ně můžete např. kvůli tornádu přijít, protože si z nich budete muset možná postavit znovu dům, můžete si dovolit se nepojišťovat. Státní pomoc má rovněž nesporné výhody: když budete mít štěstí, že škoda, která Vás potká, bude mediálně chytlavá, pak na ni zareagují i vládnoucí politici, a tak třeba dostanete peníze od státu na nemovitost zničenou přírodním živlem. Ušetříte tak za pojištění, a to se vyplatí. 

Sjednat si pojištění má rovněž své výhody. Můžete mít třeba tu smůlu, že budete postiženi takovou škodní událostí, která žádného politika zajímat nebude. Mohu Vám garantovat, že ani premiér ani ministr financí se nebude zajímat o Vaši případnou nemoc, požár v domě (např. z té nabíječky na telefon) či úraz v autě. Je v tom politicko-obchodní logika: politik pravděpodobně nevyhraje volby proto, že pomůže jednomu člověku v nouzi. Takže pokud jste si tedy nestihli vytvořit dostatečnou rezervu a ministryně financí na Vaši žádost o finanční pomoc v nouzi neodpoví, pak za vhodně nastavené pojištění budete určitě vděční. 

Poprvé v r. 1997 při prvních velkých povodních v ČR jsem slyšel v médiích srdceryvnou větu: "Ani jsme to neměli pojištěné." Jako by snad měla tato věta vyvolávat soucit. Pak jsem ji znovu slyšel v r. 2002 a nyní jsem ji slyšel a viděl opět. Nebo jsem četl např., že někteří lidé měli na dům dokonce hypotéku. Zdá se mi proto, že stále ani po 30 letech života v demokracii mnoha lidem uniká základní princip odpovědnosti – třeba za svůj majetek. Vůbec nemám nic proti solidaritě, ohleduplnosti a pomoci druhým. Ale pravidla by měla být nastavena tak, že zodpovědný člověk by neměl dopadat hůř než ten, kdo se ke svému životu a majetku chová nezodpovědně. Podle mého názoru bychom neměli zapomínat na následující principy:

(1)  Pokud se přejídáš, pokud nesportuješ, možná si více užíváš života, ale neměl by sis stěžovat, že tloustneš a máš třeba i chronické zdravotní problémy. Pokud si nespoříš, pokud všechno utratíš, pak nebudeš mít rezervy. A samozřejmě: Pokud se nepojistíš, nemůžeš dostat pojistné plnění.

Věta typu "Ani jsme to neměli pojištěné." působí asi stejně hloupě, jako by člověk, který dostal infarkt, řekl: "Ani jsem nesportoval, stravu jsem si nehlídal, kouřit jsem nepřestal a vidíte, jak jsem dopadnul."

(2) Jednou z podmínek poskytnutí hypotečního úvěru je pojištění majetku, který vstupuje do zástavy. Pokud tedy klient pravidelně aktualizoval svoji pojistnou smlouvu, dostane plnění z pojišťovny. Banky vědí, proč vyžadují, aby nemovitost, kterou mají zastavenou, byla pojištěna.

(3) Je v pořádku, že stát v určitých případech pomůže těm, co se dostali do nouze. Jak bych si přál, aby rodiče vážně nemocných dětí konečně nemuseli myslet na to, z čeho budou platit příští měsíc splátku hypotéky nebo pravidelné cesty za svým dítětem do nemocnice. Moc by se hodilo, kdybychom se jako vyspělá ekonomika ve 21. století dokázali postarat o vážně nemocné a umírající, aby se nemuseli trápit oni a jejich blízcí navíc ještě finančními problémy.

(4) Pokud se stát rozhodne pomoci těm, co přišli o střechu nad hlavou, protože se nepojistili, nebylo by fér, aby zároveň zaplatil všechno doposud zaplacené pojistné těm, co byli a jsou zodpovědní a léta si pojištění platí?

Paní ministryni snad již od včerejšího oběda někdo vysvětlil, že by neměli být diskriminováni ti zodpovědní, co se pojistili, a proto slíbila podporu všem. Ale jak k tomu přijde někdo, komu dneska ukradli auta a bohužel ho neměl pojištěné? Víte, že určitě dnes nějaké dítě přišlo o rodiče. A co když tento rodič neměl životní pojistku? Chudák dítě. Kde může zažádat stát o finanční pomoc? Je také možné, že někomu dnes zkratem v rychlovarné konvici či v nabíječce od telefonu shoří či shořel dům. A co když si ho také nepojistil? Bude se moci přihlásit také on o státní pomoc?

(4) Zodpovědnost se vždycky nakonec vyplatí. Nesouhlasím s ublíženeckou rétorikou, že teď paní ministryně vlastně naznačila všem, že se nemusí pojišťovat, že stát se o každého postará. Jen nedospělý a naivní člověk se spoléhá na stát a když se mu přihodí nějaká potíž, stěžuje si na těžký život a doufá, že někdo za něho vyřeší jeho problém. Stát zde není od toho, aby zodpovídal za naše životy a chránil nám naše majetky před přírodní katastrofou. Stát by se měl transparentně a dobře starat o věci VEŘEJNÉ a vybrané daně by měl rozdělovat s co největší mírou zodpovědnosti, neboť se nejedná o peníze státu, ale peníze (od) pracujících občanů.

V onom sešitu s poznámkami z přednášek z pojišťovnictví mám napsáno, že stát poskytuje kompenzaci pouze při škodách velkého rozsahu, které budou mediálně zajímavé pro politiky. Férovost a spravedlnost zde opravdu nehledejme. Stejně tak zdravý rozum risk manažera firmy či domácnosti, který se spoléhá na státní pomoc v případě vzniku škody. Nijak nesnižuji veřejné sbírky, solidaritu, pomoc veřejnosti a třeba i ochotu státních institucí pomoci. Jestliže ale škody po tornádu půjdou do miliard, pak si jsem jist, že největší podíl odškodnění poskytnou nakonec stejně pojišťovny, i když to bude v tichosti a bez mediální pozornosti a obecný názor veřejnosti na pojištění to beztak nezmění.

Vím, že pojištění má stále dost negativní konotaci u velké části veřejnosti. Vždyť ho přeci nikdo nechce platit. A tak si těžko dokáži představit, že by paní ministryně využila této situace a veřejně vyzvala občany, aby si své majetky pojišťovali. Nestalo se tak ani v r. 1997, ani v r. 2002, nestane se tak velmi pravděpodobně ani nyní.

I když tento blog bude mít zlomkový dosah oproti vystoupení paní ministryně třeba v nedělních Otázkách Václava Moravce a určitě řadě lidí nebudou moje názory po chuti, tak přesto to napíšu: Pojištění rodinného domu v hodnotě 5 mil. Kč vyjde přibližně na 200 - 400 Kč měsíčně (i s krytím nákladů na náhradní ubytování). Pokud člověk nechce dát 200 Kč měsíčně za pojištění majetku v hodnotě 5 mil. Kč, pak si svého majetku asi moc neváží. Nemá smysl se tedy ptát, proč by měl v případě škody na takové nemovitosti žádat o státní pomoc na její znovupostavení?

Zkusme si představit, jak by to bylo pěkné, kdyby stát přenechal finanční kompenzaci za škody po tornádu specializovaným institucím – tzn. pojišťovnám, neboť se jedná o pojistné riziko, které je kryto v základních variantách pojistných produktů, a mohl se v této situaci soustředit především na vlastní organizaci pomoci (činnosti záchranných složek, armády, zajištění infrastruktury apod.). Zkusme si představit, kolik by se jednou ušetřilo veřejných peněz, kdybychom naučili děti zodpovědnosti za svůj život a majetek – třeba tím, že jim půjdeme příkladem. Jsem přesvědčen, že by pak zbylo dostatek veřejných peněz na krytí těch neštěstí, která žádné pojištění či vlastní finanční rezervy nepokryjí.

Cílem zodpovědného státu by mělo být usilovat o co největší počet zodpovědných občanů, kteří si umí řešit své problémy, kteří se umí o sebe postarat. A nebo ne?