O rodině a tak trochu o osvojování dětí u homosexuálů

Na světě existuje několik zážitků, které člověka zcela změní či ovlivní. Jedním z nich je narození dítěte. Navždy to ve mně zůstane… když jsem poprvé držel svoji dceru v náručí a nesl ji ukázat své ženě. Nechápal jsem, jak může být svět tak zázračný, jak je možné, že je mi podobná, a i když se mi to teď zdá neuvěřitelné, vzpomínám si, že se na mě tehdy usmála. Vidět jí, jak se sápe k mamince, aby se napila mlíčka… příroda je prostě dokonalá. Když se za dva roky dceři narodil bráška, účast u porodu pro mě už nebyla novinkou, a tak jsem si mohl ještě více uvědomit některé věci… zážitky, které mi při té první zkušenosti unikaly, nebo jsem prostě jen byl zahlcen emocemi natolik, že jsem je prostě nestíhal dostatečně vnímat. Pokud se mě dnes kdokoliv z mužů, které tato zkušenost ještě čeká, zeptá, jaké to bylo a zda se mi nechtělo omdlít, odpovídám: "Bylo to něco strašně intenzivního, co jsem v životě nezažil a o co bych nikdy nechtěl být ochuzen. Na omdlévání nebyl čas." Jsem šťastný, že muž dnes může být u porodu. A jsem přesvědčen, že ho to dělá více mužem. Bylo to něco velmi intimního, co se týká pouze dvou lidí, kteří to zapříčinili, něco dokonalého, něco nepopsatelného. I když nejsem věřící (možná právě proto) - až na zrození dítěte jsem skutečně pochopil význam slov "být požehnán".

Gay rodinahttp://www.google.cz/imgres?imgurl=http%3A%2F%2Fmedia.novinky.cz

Trochu se posunu v čase zpět do období studií na VŠ, kdy jsem ještě na to, že budu jednou otec, příliš nemyslel. Studoval jsem VŠE v Praze. Naplno jsem využíval tehdejšího kreditního systému výuky a volné kreditní poukázky jsem "investoval" do volitelných předmětů, které mě hodně lákaly, jako např. psychologie. Ve druhém ročníku jsem absolvoval základní kurz psychologie s dnes již zesnulým dr. Provazníkem. Bylo mi tehdy 20 let, ale velmi zaujatě jsem poslouchal jeho zanícenou řeč o výchově dětí. Mluvil o tom, jak významně dítě v jeho životě ovlivňuje období těhotenství a porodu, jak je důležité, aby otec na dítě mluvil, když je ještě v bříšku maminky, mluvil o tom, aby rodiče dítěti zpívali, o tom, jak je důležité kojení a blízkost s matkou, o tom, jak pozitivně dítě ovlivňuje hlazení a fyzický kontakt s rodiči. Pamatuji si na slovo symbióza mezi dítětem a matkou a na roli otce, který má jednou tuto symbiózu přerušit. Mluvil o důležitosti pochval a pozitivních signálů v učení dítěte. A mohl bych pokračovat. Byl to tříměsíční kurz, ze kterého dnes hodně čerpám. Na pana dr. Provazníka nikdy nezapomenu… Samozřejmě nemohu říct, že bych plně kopíroval vše, co řekl, ale vzal jsem si z jeho přednášek hned několik poznatků do svého života. Byl to učitel, který prostě uměl něco předat.

Jsem názoru, že všichni rodiče (až na pár krajních výjimek) uplatňují, pokud jde o výchovu svých potomků, jeden princip: vychovávají, jak nejlépe umí. Někdy se daří lépe, někdy méně, ale snažíme se všichni, jak nejlépe umíme. Někdy selžeme, jsme jenom lidi, ale chceme pro své děti to nejlepší, přejeme si, aby z našich dětí vyrostli zdravě sebevědomí, úspěšní lidé. Strašně moc si přejeme, aby to byli lidé fyzicky a psychicky zdraví, aby se dožili vysokého věku, aby si našli chápavého partnera a jednou založili krásnou rodinu. Přejeme si všichni happy end. Samozřejmě ale víme, že to ne vždycky vyjde.

Je jasné, že někdy se rodina rozpadne, ať už jsou důvody jakékoliv. Prostě jeden z rodičů či oba ve své roli selžou a upřednostní jinou svoji životní roli. Je to otázka životních priorit. Pro někoho je velmi důležitá kariéra, pro někoho sport, někdo zase neumí ovládat své pudy, a tak se rodina rozpadne. Někdy zasáhne vyšší moc a najednou děti nemají tatínka a maminku, ale jenom tatínka nebo jenom maminku. A musí se s tím naučit žít. Pokud je život k našim dětem ještě krutější, přijdou třeba o oba rodiče, protože prostě svoji role se ani jeden z nich nechtěl zhostit, anebo je příroda (či Bůh, jak kdo chce) o oba rodiče připravila. Jak je život relativní. Ještě před pár odstavci jsem psal o tom, jak je příroda dokonalá, ale ona umí být i dokonale krutá. A to i k těm nejnevinnějším bytostem na světě.

Dnes jsem zhlédl diskuzi na DVTV o tom, jak si homosexuální páry pořizují děti a o tom, jak chtějí, aby zákon umožnil jejich tzv. OSVOJENÍ i tím druhým (nebiologickým) partnerem. Uvědomuji si opět sílu a krutost přírody. Nepovažuji homosexualitu za nějakou nepřirozenost, myslím, že tu byla vždycky. Ale jako rodič si uvědomuji právě tu tíhu této skutečnosti... "Mám někoho rád, chci s ním být celý život, ale nemůžeme společně zplodit dítě. Společně se rozmnožit, reprodukovat." Protože se jedná o podvědomý kód, je to velmi silné, a jako každý jedinec, tak i homosexuál jednoznačně cítí tu touhu zanechat tady za sebou něco, co tu bude, až on tady nebude. Tedy dítě (třeba i nevlastní, ale zkrátka potomka, kterému dal něco ze sebe).

Uvědomil jsem si dnes na té diskuzi zřetelněji něco, co jsem prostě nijak neřešil, nezamýšlel se nad tím, protože to prostě pro mě nebylo doposud nijak zvlášť důležité. A sice to, že se vlastně již dnes homosexuálům rodí děti. Já prostě tak nějak žil v tom, že homosexuálové spolu děti nemají, ale mají... tak trochu spolu. Mám na mysli plánované rození dětí. To, že si dvě ženy řeknou, že by chtěly spolu dítě vychovat, a tak si seženou jakéhosi "dárce biologického materiálu" a je to. Nebo si dva muži uvědomí, že jim ještě něco chybí v tom jejich vztahu, zeptají se tedy své kamarádky, zda by jim nevynosila dítě, a když ona souhlasí, tak mají dva homosexuálové dítě. Paní Jana Jochová v tom pořadu zastávala názor, že by si homosexuálové neměli "uzurpovat právo na dítě". Přiznám se, že jsem tu větu dlouho zpracovával. Dlouho nad vším přemýšlel. Právo na dítě přeci neuděluje stát, ale příroda (nebo tedy ten Bůh, jak někteří říkají). Pak pan Sloboda, mladík, který je gay a který má doma novorozeného syna, řekl jednu zajímavou myšlenku, která mě trochu překvapila. Mluvil o tom, že jako aktivista by si přál, aby společně s partnerem byli uvedeni v rodném listě dítěte. Vím, co to je rodný list dítěte pro rodiče, vzpomínám si, když nám domů přišel. Jsem u obou dětí uveden jako otec a moje žena jako matka, protože jsme společně zplodili naše obě děti. Řekl bych to tedy ještě čistěji, moje spermie se spojila s vajíčkem mé ženy a vznikla nejprve naše dcera a pak náš syn. Dítě může mít otce a matku, nikoliv rodiče č. 1 a rodiče č. 2, dítě nemůže mít otce a otce, dítě nemůže mít matku a matku. Dítě se totiž nezrodí spojením muže a muže, nebo ženy a ženy, ale spojením muže a ženy. Muž jako rodič se nazývá otcem a žena jako rodička se nazývá matkou. Tak to prostě je. Vzpomínáte na sedmou třídu základní školy? Tehdy jsme se to učili.

Vzpomněl jsem si i na ty přednášky pana Provazníka o tom prenatálním vývoji, o tom mluvení na dítě v bříšku matky, o důležitosti vztahu ženy k otci dítěte atd. To mi taky nějak chybí v tom případě pořizování děti homosexuály, ale chápu, že ovládat pudy je někdy složité a že to tak příroda asi chtěla. Čeho bych se ale nechtěl dožít, je, abychom zaměnili slova otec a matka na rodném listu za termíny rodič č. 1 a rodič č. 2. Odmítám, že jsem rodič č. 1, nebo rodič č. 2, já jsem prostě otec.

Diskuze tedy je o tom, co je obecně lepší - otec a matka nebo rodič č. 1 a rodič č. 2 - jako základ pro kvalitní rodinu. Neodbíhejme při odpovědi na tuto otázku poměrně plytkým argumentem, že rodiče v modelu dva muži (či dvě ženy) mohou být mnohem lepšími rodiči než muž a žena. Určitě neplatí, že problémy jsou pouze u heterosexuálních párů. Pokud se v obou párech mají partneři stejně rádi, chtějí mít děti a společně je vychovávat, co bude lepším základem pro fungování rodiny a výchovu dětí? Rodič 1 a rodič 2, nebo otec a matka?

Akceptuji argumenty homosexuálů a prosím všechny čtenáře, kteří mě osobně dobře neznají, aby si nemysleli, že jsem proti homosexuálům. Tak to není!! Naopak, jsem člověk, který je především pro svobodu lidí a to jak heterosexuálů, tak homosexuálů. Ochotně se budu "bít" (slovně a v krajním případě i fyzicky), kdyby si někdo z homosexuálů utahoval či je považoval za nějaká divná stvoření. Jsem názoru, že nikdo není dokonalý, a tak ať si nejdřív člověk řeší svoje problémy a teprve potom, ať se "stará" o druhé... takže ať se raději o druhé moc nestará. To jen takové intermezzo pro vysvětlení mého postoje k homosexuálům, aby bylo jasno.

I když projev paní Jochové v pořadu hodnotím jako nedostatečně zřetelný a mnohdy velmi nepřesvědčivý, všimnul jsem si jedné myšlenky, se kterou musím jako rodič souhlasit. Jako rodič, který pro děti obecně chce to nejlepší. Myslím, že to chce každý rodič, jak už jsem napsal. V diskuzi o osvojování dětí homosexuálními páry a právním uvolnění toho procesu, že si dva muži nebo dvě ženy pořídí dítě plánovaně, nejde o práva homosexuálů, ale o práva těch dětí. A právě práva dětí, samozřejmě i těch nenarozených a i těch ještě nepočatých, tady byla, jsou a budou a na dospělých lidech je, aby o ně velmi poctivě pečovala. A jestliže skutečně chceme pro všechny děti na této planetě to nejlepší, dělejme pro to maximum a to především na úrovni rodiny. Neohánějme se argumenty, že mnoho dětí dnes vyrůstá v rozvrácených rodinách, v neúplných rodinách, v rodinách, kde si každý rodič dělá, co chce, v rodinách, kde rodiče nejsou pro své děti vzorem. To jsou problémy, které se nevyhnou ani homosexuálním párům. Řekněme si proto otevřeně také, že si přejeme něco jiného. Myslí si snad někdo, že matka svých dětí, které zahýbá její manžel a odchází od rodiny, si řekne, vždyť to je dnes normální, nebo si řekne, přála bych si, aby moje děti vyrůstaly i se svým tátou v jedné rodině? Možná se utěšuje tím, že je to dnes běžné, ale jsem si jistý, že by si přála, aby to bylo jinak. Jsem si jistý, že takhle to neplánovala. A pokud ano, není to úplně mateřský přístup k věci. Pokud rodič ví alespoň elementární věci o tom, koho jeho dítě hlavně v prvních letech potřebuje, tak také ví, že nejdůležitějšími osobami v životě dítěte jsou: na prvním místě milující matka a na druhém místě milující otec. Myslím, že bychom pro naše děti neměli systematicky plánovat snížení tohoto standardu, který - jak tak pozoruji okolo sebe - se začíná stávat pomalu luxusem. A znovu akcentuji - toto myslím jak ve vztahu k homosexuálům ("vždyť můžeme být plnohodnotnými rodiči, i když jsme dva kluci, nebo dvě holky"), tak k heterosexuálům ("to je jedno, že jsme se rozvedli, vždyť si na to děti nějak zvyknou"). Ony si děti nějak zvyknou, děti si zvyknou skoro na všechno... musí... nic jiného jim totiž nezbývá (samy si to totiž nevybraly)... jenom kvůli egoismu dospělých.

Záměrně se v tomto článku vyhýbám tématu ADOPCE dětí homosexuálními páry, protože to je úplně jiná otázka. Je něco jiného, když se dítě dostane do dětského domova, když je odložené, když nemá rodinu. To je věc, která nikoho citlivého nemůže nechávat netečným, a přál bych si, aby i tyto děti zažily, co znamená mít rodinu. A určitě souhlasím s tím, že je zřejmě lepší pro takové dítě, aby vyrůstalo v rodině, kde rodiče reprezentuje homosexuální pár než v dětském domově. Zároveň si ale uvědomme, že se dnes do dětských domovů dostávají děti z tzv. heterosexuálních početí z toho důvodu, že jich je prostě téměř 100 %. Můžeme si být jisti, a v tom mi doufám dá za pravdu každý homosexuál, že jakmile bude běžné a zákonem schválené pořizování dětí homosexuálními páry, že část dětí i z těchto početí se do dětských domovů dostane.

Nedělejme si iluze, že se někteří homosexuálové nehádají, že na sebe někteří nebudou před dětmi křičet, že mezi homosexuály nejsou alkoholici, že homosexuálové nezahýbají a nejsou nevěrní, že mezi homosexuály nebudou rozvody. Všechny lidské problémy se jich týkají stejně jako všech jiných lidí (a to v průměru ve stejné míře, v některých vlastnostech jsou na tom líp, než ti ostatní, v jiných zase hůř). Neřešme tedy prosím, pokud jde o osvojování dětí, práva homosexuálů, usilujme prosím a priori o to, aby naše děti měly to nejlepší prostředí pro svůj budoucí vývoj. Děti jsou naše budoucnost a naše naděje na lepší budoucnost. Položme si otázku, jak v lidech co nejvíce rozvíjet zodpovědnost o své děti, aby se jich do dětských domovů dostávalo co nejméně. A mějme rodinu v podobě otec, matka a dítě za to, co je pro naše děti to nejlepší. Opusťme prosím na chvíli svoje ego, zpokorněme a to alespoň při pohledu do tváře tomu nově narozenému dítěti. Nemysleme pouze na to, co chceme my, ale na to, co by bylo nejlepší pro něj. A pokládejme si takovou otázku ještě před tím, než se rozhodneme stát se rodičem. Tím, že dítěti přepíšeme na rodném listu faktický původ jeho zrození, pro něj určitě to nejlepší neděláme... jen se někam snažíme propsat svoje ego. Skutečný rodič se pozná tak, že pro své dítě je schopen odsunout do pozadí i své vlastní zájmy a tedy i své vlastní ego.