"Vy to dítě prostě naočkujete, jinak...!"

Aktuálně je na stole návrh zákona o veřejném zdraví, který rozpracovává sankce za to, že své dítě nedáte očkovat. Pokuty hrozí dětským lékařům, rodičům, školkám, provozovatelům dětských skupin, ale i fyzickým osobám, které pečují o nenaočkované dítě do jeho tří let věku. Takže, milí rodiče, máte-li otázku k očkování, je již předem zodpovězena: "Vy to díte prostě naočkujete, jinak...!"

Nechci a nebudu psát článek o tom, zda očkování funguje či nikoliv. Myslím, že spíše ano. Nechci a nebudu psát článek o tom, zda očkování může způsobit závažné poškození zdraví. Stačí se zajímat, použít internet, ptát se, jednoduše otevřít oči, nastražit uši a člověk objeví takové množství názorů, postřehů a šíření strachu na obou stranách, až se mu z toho zatočí hlava.

Budu psát o něčem jiném, o způsobu komunikace a vzájemném respektu, o přesvědčení, o vlivu autorit a o síle manipulace, ale také o tom, že si někteří rodiče myslí, že žloutenka typu B je nemoc špinavých rukou. 

Časová a příčinná souvislost

Zkuste si to představit, pouze představit: Narodí se Vám dítě, je dokonalé, žádný zdravotní problém, pravidelně chodíte na lékařské prohlídky a že jich není málo. Pokaždé máte ve zdravotním průkazu závěr PMV v normě, tedy psychomotorický vývoj v normě. Od osmého týdne začnete s očkováním a nic zásadního se neděje, kromě otoků v místě vpichu, zvýšené teploty apod. Uběhne rok a půl a přijde na řadu tzv. MMR vakcína. Očkování proti trojici chorob - proti spalničkám, zarděnkám a příušnicím. Ještě den před očkováním proti MMR Vaše dítě chodí, začíná mluvit, směje se, je v pohodě. V den, kdy jste dítě přivezli domů po očkování, bylo prostě jiné. Každý rodič své dítě zná nejlépe, a tak toto pozná snadno. Po několika hodinách začne ten nejdůležitější člověk ve Vašem životě brečet tak, jak jste to nikdy neslyšeli, a Vy nevíte, proč se tak děje a nevíte, jak ho utišit. Udělali byste pro něj cokoliv, znáte to... určitě, ale nevíte, jak mu pomoct. Po nějakém čase vyčerpáním usne a spí mnohem déle než kdy dřív. Druhý den je Vaše dcera či syn prostě jiný a už se to nikdy nezmění. Přestane se usmívat, hraje si sám se sebou, je bez nálady, ignoruje Vás. Občas brečí. Vím, děti občas brečí. Tentokrát je to ale jiné, Vy totiž nevíte, proč. Doposud jste na příčinu vždycky dříve či později přišli, nyní nevíte. Jdete tedy k doktorovi. Kam jinam, že? A napadne Vás se zeptat, zda by to náhodou nemohlo souviset s očkováním. NEMOHLO!!! Víte proč? Protože na to není žádná studie, která by prokazovala souvislost mezi výskytem autismu a očkováním proti MMR. Takže, co Vám řekne lékař o několik měsíců později, až Vašemu dítěti diagnostikují autismus? Že šlo pouze o časovou souvislost, nebo jinými slovy, že vakcína prostě nemohla způsobit autismus, mohla ho pouze vyvolat. Dozvíte se také, že by ho v takovém případě mohl vyvoval stres, nějaká choroba či cokoliv jiného. Vaše dítě je tedy číslo ve statistice. Teda není, promiňte. Tento případ se nikam evidovat nebude, protože přeci není žádná studie, která by prokazovala příčinnou souvislost mezi očkováním a výskytem autismu, a tak není důvod uvádět něco, co nemůže existovat. 

"Proti černému kašli se děti neočkují."

Je to asi půl roku, co se mě jedna moje známá po té, co se jí narodil syn, zeptala, co si jako rodič dvou dětí myslím o očkování. Bavili jsme se o tom asi půl hodiny. Řekl jsem jí mj., že nerozumím tomu, proč se očkuje 8týdenní miminko proti žloutence typu B. Dostal jsem na to protireakci: "Vždyť žloutenka je nemoc špinavých rukou, to přeci dítě chytnout může..." Následovala tedy část rozhovoru o typech hepatitid a způsobu jejich přenosu.

Také jsem vyjádřil své obavy z nakažení miminek a malých dětí černým kašlem, jehož výskyt v posledních letech roste. A na to byla reakce: "No a vidíš, a na to vakcína není." Zůstal jsem v šoku.

Už nejednou se mi stalo, že jsem se od rodiče, který si dovezl třídenní miminko z porodnice, dozvěděl, že ho naočkovali v porodnici a že to probíhalo tak, že mu něco píchli do patičky. A mnohokrát jsem byl svědkem "odhalení", že rodič ani netuší, proti kterým chorobám své dítě očkuje. A myslí si, že pak jeho dítě je chráněné např. i proti pravým neštovicím, nebo moru, malárii apod. Očkování prostě pro mnoho mnoho lidí znamená komplexní ochranu proti vážným nemocem, ale tak to prostě není. Stejně jako neplatí, že očkování nepředstavuje žádné riziko, nebo jenom zanedbatelné. 

Ten příběh, co jsem popsal výše, je reálný příběh, který jsem viděl a vidím na vlastní oči. A není to ojedinělý případ. 

Očkování je určitě fajn, ale...

Četl jsem knihu Vzkříšení od Kena McClureho. Napínavý příběh o znovurozšíření neštovic. Myslím pravé neštovice, lat. název Variola. Jsem fascinován medicínou a tím, co umí a dokáže. A jsem si jistý, že očkování sehrálo významnou roli ve vymýcení této choroby. Ale podrthuji, že sehrálo roli. 

Existuje spousta chorob, na které se dříve umíralo masově a proti kterým nikdy nebyla zavedena vakcinace, nebo až v době, kdy již choroba byla na ústupu. I přesto na ně dnes většina civilizace neumírá, nebo jsou rovněž vymýceny. Možným příkladem je mor. Choroba, u které se uvádí, že má smrtnost až 90 %, a na kterou v historii umíraly desítky miliónů lidí. Dnes se mor stále vyskytuje, i přesto se proti němu u nás neočkuje. Zřejmě infekčnost je dneska dostatečně eliminována. Změnily se i jiné faktory, než jen to, zda se očkuje, nebo nikoliv. Změnily se především hygienické podmínky, máme například kanalizaci a běžně se denně nepotkáváme s krysami. 

Zajímavým příkladem může být i tetanus. Pro mě jakožto laika bylo překapivé se seznámit s tím, že tetanus se ve své smrtelné podobě rozvine pouze tehdy, pokud rána vlivem zranění začne hnisat a bude uzavřená. Teprve potom hrozí rozvoj tetanu. Je jasné, že za doby první světové války museli být lidé svědky hrůzných úmrtí na tetanus, když zřejmě válečná zranění nebyla ošetřována jako dnes, když se antibiotika teprve začala pomalu rozvíjet. 

Myslíte si také, jako jsem si to myslel já, že když si dítě odře koleno a nebylo by zaočkované proti tetanu, že může umřít? A kdo Vám to řekl? Já už ani nevím, ale ještě donedávna jsem si to myslel. Ještě před osmi lety jsem připomínal své praktické lékařce, že bych měl být znovu proočkovaný proti tetanu (po 10 letech). Ona mi na to tehdy řekla, že to není třeba, že by protilátky měly vydržet 15 let a že ani tak to zase není úplně důležité.

Velice rád se nechám naočkovat proti pravým neštovicím, pokud unikne virus pravých neštovic z ruské nebo z americké laboratoře, tedy ze dvou míst, kde se tento nebezpečný virus má údajně ještě vyskytovat. Nerozumím ale tomu, proč má být zákonem nařízené očkovat 8týdenní miminko proti žloutence typu B, rovněž mám důvodné pochybnosti o očkování proti tetanu. Samozřejmě, pokud někomu hrozí, že se bodne od hnoje špinavými vidlemi do nohy a ošetření ran provádí způsobem, že si to poleje vodou a dál to neřeší, pak to samozřejmě chápu. Povinnost ze zákona ale je v těchto případech poněkud přehnaná až podezřelá. 

Důkazy a přesvědčení

Před pár dny jsem sledoval přednášku Keitha Chena, amerického vědce čínského původu, o tom, že mateřská řeč může ovlivnit Vaši schopnost vytvářet si úspory a být bohatý v důchodu. Keith Chen se tím zabýval mnoho měsíců a byl to údajně schopný změřit. 

Můj názor je ale takový, že když si vhodně definujete vstupní předpoklady, můžete změřit téměř cokoliv. Určitě můžeme dát do tabulky pohlaví, sociální postavení, vzdělání, rodinné zázemí, výši majetku apod. Obávám se ale, že už hůř změříte, jak člověka ovlivňuje jeho podvědomí, jak člověka ovlivňuje to, co slýchával v dětství nebo ještě před tím, než se narodil. A jsem si jist, že všechny tyto vstupy mají na budoucí úspěch jedince, nejen pokud jde o schopnost tvořit úspory, extrémní vliv.

Někteří lékaři jsou Vám schopni zpochybnit, že pokud píchnete do dítěte vakcínu a na druhý den z dítěte máte někoho jiného, že to nebylo očkováním. Na druhou stranu si jsou téměř 100 %ně jisti, že očkování prostě funguje a že bez něj bychom dnes umírali na spousty chorob. Jsou si zcela jisti tím, že by děti umíraly na žloutenku a tetanus. Důkaz? Vždyť očkování vymýtilo neštovice. 

Jenže neštovice jsou něco jiného než tetanus, žloutenka či chřipka. A obávám se, že některé nemoci prostě nevymýtíme, ani kdybychom se všichni naočkovali po celém světě najednou. S některými argumenty je to velmi vratké a s důkazy rovněž. Když ale důkazy chybí, máme k dispozici ještě mnohem účinnější nástroj, asi vůbec nejsilnější nástroj manipulace. Strach. Nebo lépe strašení. Strašení tím nejhorším. Útokem na nejcitlivější místa rodičů. "Nenecháte Vaše dítě očkovat, možná kvůli Vám zemře." Je to asi to samé, jako kdybych svému klientovi řekl, pokud by pochyboval o tom, zda si jako živitel rodiny má sjednat životní pojištění: "No, pokud tu smlouvu neuzavřete, také Vás nyní možná přejede tramvaj a Vaše děti budou bez táty a zcela bez prostředků."

Již před mnoha lety jsem četl v etickém kodexu, že tento styl komunikace je ze strany poradce vůči klientovi nepovolený. Co se mi asi vybavilo, když jsem u dětské lékařky své dcery v den, kdy jí chtěla poprvé naočkovat hexavakcínou, vyjádřil obavy z očkování a chtěl jsem se zeptat na některé detaily a místo toho jsem uslyšel: "Vy chcete, aby Vám zemřela?" Budou se i za toto prosím udělovat miliónové pokuty? Nebo bude nadále pacient pouze ten, co se nemá právo ani zeptat? A když se zeptá, budou na něj někteří lékaři či jiní odborníci, kteří si myslí, že pouze oni tématu rozumí, koukat jako na šílence? 

Chápu zcela význam kolektivní imunity. Je mi jasné, že usilujeme o to, aby naše děti neumíraly na infekční choroby. Rozumím tomu a jsem ten první, kdo chce své děti chránit. Ale, můj státe, respektuj prosím, že rodič má především právo na informace a na skutečnou ochranu svých dětí a to nejen před chorobami, ale i před negativními důsledky očkování jako je např. postvakcinační encefalopatie. Můj státe, prosím buď korektní, pokud na jedné straně přikazuješ očkování, začni adekvátně odškodňovat ty, co tak učinili, a dnes mají trvale postižené děti a nesnaž se to smést ze stolu tím, že rodičům vysvětlíš, že tomu nerozumí, že tohle očkování prostě nemůže způsobit. Milý státe, pochop prosím, že dětem nemůžeš rozumět více než jejich rodiče. A konečně: Můj státe, uvědom si, že pokud chceš někoho o něčem přesvědčit, nepůjde ti to, pokud přikážeš lidem, aby se neptali a konali, jinak jim hrozí postih. 

Je mi jasné, že stále bude existovat většina lidí, která se z různých důvodů nebude o některé věci zajímat. Je mi jasné, že stále mnoho a mnoho rodičů nebude studovat, proti čemu své děti vlastně očkují. Ale jsem si jistý, že pokud začneme lidem vyhrožovat, tak spíše vyvoláme odpor a protiobranu.

Můj státe, prosím, nedělej ze mě a ze všech ostatních občanů ovce a negramoty, kteří nezvládnou pochopit význam očkování.  I v regionech, kde je očkování dobrovolné, je vysoká míra proočkovanosti a vzhledem k tradici na našem území by zrušení povinného očkování určitě nevedlo k tomu, že by rodiče masově přestali očkovat. Naopak se domnívám, že ti, co si dnes myslí, že očkování je především byznys farmaceutických firem, které si omotaly okolo prstu i politiky jednotlivých států, by vlastně měli po argumentu. 

Po posledních prezidenstkých volbách a volbách do poslanecké sněmovny jsem ztrátil velkou část své nálady zajímat se o politiku. Ale máme něco málo přes rok od těch parlamentních voleb a některé návrhy zákonů mi nahánějí husí kůži. Jsou to ty návrhy zákonů o novém (politickém) způsobu dosazování lidí na posty státních zástupců, jsou to návrhy o zavedení povinné předškolní přípravy dětí, návrhy o povinné vojenské službě a nyní i návrhy o postihu těch, co neočkují podle očkovacího kalendáře. 

Nebylo by rovnou jednodušší začít se opět připravovat na Spartakiádu, opět si obléknout červené trenýrky a bílá trička, očkovat rovnou přímo v porodnicích, školkách a školách (tedy nejlépe bez přítomnosti rodičů, aby nevznikaly zbytečné otázky) a masově nahnat všechny mladé muže (nebo nově i ženy) na pár let na vojnu, aby se zase naučili poslouchat, jak to nedávno řekl veřejně pan Čunek v diskuzi o povinné vojenské službě? 

Už poněkolikáté pozoruji ze strany dnešní politické reprezentace takové ty autoritativní tendence, které jsem zažíval ještě jako jiskřička na prvním stupni základní školy. Pamatuji si, jak mi tehdy moje spolužačka Lenka říkala, že se moc těší, až bude pionýrkou. I já se tehdy těšil. Dnes ale zvolávám: "Já nechci být pionýr a nebudu a ani moje děti nebudou, můj státe!"