Otázka ale zní: Jak tohle rodič může pro své dítě zajistit? 100 %ně to určitě nejde. Může činit určitá opatření, ale zcela eliminovat rizika nejde.
Před nedávnem jsem se zúčastnil přednášky Petra Sýkory, spoluzakladatele nadace Dobrý anděl. Jako rodiče mě zasáhlo, kterým lidem tato nadace pomáhá. Zaujalo mě také poslání, které Petr Sýkora prezentoval. Mluvil o tom, že nadaci jde o to naplnit dva cíle: pomoci těm, co potřebují pomoct, a umožnit těm, co jsou zdraví, si uvědomit, že být zdravý není samozřejmost. Je to jistě šlechetné.
Napadlo mě ale také, že existence charit je vlastně do určité míry potvrzením, že stát neplní jednu ze svých funkcí tak, jak by měl. Pokud slyším, že maminka, které onemocní dítě rakovinou, řeší, kde sehnat peníze na dopravu do nemocnice, na péči o další dítě apod., říkám si, že snad kvůli tomu platíme daně. Žiji v představě, že by mnou placené daně měly být přerozděleny i na tyto účely. Alespoň bych si to přál. Vychází mi z toho, že buď se tak neděje proto, že na to výše daní nestačí, nebo se ty peníze někde ztrácí. Spíše než zakládání nadací mi přijde účelnější zamezovat efektivněji podvodům či mírně zvýšit nějakou ze složek daní či zákonného pojištění. Ptám se totiž sám sebe: Pokud marketingová kampaň nějaké nadace ukazuje příběhy rodin, kterým pomohla, kolik je rodin, kterým neuměla či nemohla či nechtěla pomoct? Určitě nějaké budou a možná se o nich nikdy veřejnost nedozví.
Zároveň můžeme pozorovat v kampaních nadací zjedodušující linku: Vnímáte ten problém? Není Vám to lhostejné? Přispějte. V člověku se tak trochu rodí pocit, že když přispěje na dobrou věc, tak snad se ho svízel v této podobě vyhne, anebo v případě problému bude moci žádat pomoc. Ale ani tohle určitě nefunguje automaticky.
Ať už se na to člověk kouká, z jakékoliv strany, nakonec to všechno stejně skončí u peněz. Nebezpečná nemoc či vážný úraz prostě vyžaduje finanční kompenzaci či podporu. Jenže aby se peníze mohly někomu dát, musejí se nejprve někde získat. Pokud si představíme určitou skupinu osob (například všechny rodiny s dětmi), která je ohrožena nějakým rizikem (např. vážnou nemocí dětí), pak eliminace tohoto rizika formou finanční kompenzace je vlastně definice pojmu pojištění.
Jestliže budu přispívat do nějaké nadace, podstupuji to riziko, že mi v případě potřeby daná nadace beztak nemusí pomoct. Nemám na to žádný nárok. Přispívám pouze pro svůj dobrý pocit. Dobrý pocit z pomoci druhým. Možná to bude znít sebestředně, ale jsem názoru, že bychom měli každý v první řadě umět pomoci sobě a svým nejbližším. A teprve až v druhé řadě pomáhat ostatním.
Pokud chci mít smluvní nárok na finanční plnění v případě vzniku nějaké nepříjemné události, pak bych si měl uzavřít pojištění. Smlouva o pojištění ale rovněž představuje nejistotu v tom směru, že nekryje úplně všechna rizika (např. vrozené choroby).
To hlavní, nad čím se ale zamýšlím, jsou situace, kdy se člověk může pojistit a neudělá to. Mám pojištěné obě děti proti vážným nemocem a úrazům a platím za toto pojištění cca 150 Kč měsíčně na dítě. Jsem pojištěný jako hlavní živitel rodiny, na nižší částky pak moje manželka. Máme pojištěný majetek, protože nemám úspory v takové výši, že bych si mohl jen tak koupit nový byt či auto. Před cestou do zahraničí vždy pojišťuji celou rodinu. Za všechna tato pojištění zaplatím ročně přes 25 tis. Kč.
Kdyby můj byt vybouchnul a přijela by televize Nova, zřejmě by se mě zeptali, zda jsem byl pojištěn. Já bych řekl, že ano. Za asi 2,5 tis. Kč ročně by mi pojišťovna poskytla i náhradní ubytování a mohl bych si koupit nový byt. Slyšet tohle televizní divák, řekl by si určitě, že pak tedy nemám problém. Kdybych pojištěný nebyl, možná by mě lidi litovali, možná bych mohl zřídit konto pomoci a možná bych vybral těch několik miliónů na nový byt. Spravedlivé či šlechetné mi takový postup ale nepřijde. Ten, kdo se pojistí, platí za to mnohdy nemalé peníze. Potom by ti, co pojištěni nejsou a následně se na ně vybírají sbírky, měli přispět těm, co se pojistili. Myslím, že by charita měla pomáhat přednostně tam, kde se člověk nemohl pojistit.
Pokud jde o pojištění dětí, má to všechno navíc ještě mnohem hlubší emocionální rozměr. Profesně více než 10 let pracuji s pojištěním životních rizik. Bavit se o pojištění dětí znamená postupovat citlivě. Na druhou stranu: Co říct živiteli rodiny, který má manželku na mateřské, dvě děti ve škole a "na krku" hypotéku, který mi na doporučení, že by se měl dobře pojistit, řekne: "Nemám rád pojištění. Nechce se mi o tom bavit."?
Je to každého věc. Ale v tomto případě averze k pojištění je naprosto nelogická emoce, která by měla jít stranou, pokud si člověk dokáže uvědomit zodpovědnost za svůj život a život na sobě závislých osob.
Možná jsem naivní idealista, ale přál bych si, aby nadace na podporu rodin s vážně nemocnými dětmi vůbec nemusely existovat. Přál bych si, aby stát z daní dostatečně pomáhal těm, co neměli takové štěstí (na zdraví, život bez úrazů apod.). Přál bych si, aby z veřejných rozpočtů nemizely peníze na zbytečnosti a pak chyběly tam, kde jsou skutečně potřeba. Přál bych si, aby systém výplaty dávek státní sociální podpory a zdravotní péče dokázal ošetřit situaci, když si někteří lidé systematicky ničí své zdraví (alkoholem, cigaretami apod.) Přál bych si ale také, aby si byli lidé vědomi svého dílu zodpovědnosti za zdraví a štěstí své a svých dětí.
Myslím si, že neštěstí v podobě vážně nemocných dětí, nás mají naučit vážit si těch největších životních hodnot, které si mnohdy ani neuvědomujeme, že je máme. Říká se, že bolest zubu člověka trápí více než hladomor v Africe. Něco na tom bude. Pochybuji, že většina lidí na zubařském křesle myslí na děti v Africe umírající hlady. Neznamená to však, že bychom se měli přestat starat o své zuby a posílat tisíce na konta různých všemožných nadací.
Jednou mi někdo řekl větu: "Kdyby se každý člověk dokázal postarat pouze o sebe, aniž by ubližoval ostatním, svět by měl po problémech." Určitě ani toto neplatí 100 %ně, nicméně ta věta částečně pravdivá je. Kdyby si uměli lidé více řešit své vlastní problémy, kdyby si uvědomili, že někdy je opravdu důležité být pojištěný a kdyby se nesnažili někteří okrádat stát, bylo by méně požadavků na charitativní organizace a různé nadace.
Vrátím-li se k otázce, kterou jsem dal do nadpisu, myslím, že je minimálně stejně šlechetné si platit kvalitní pojištění jako přispívat na charitu. Mít dobré pojištění totiž znamená i to, že se více peněz z charitativních organizací může dostat těm, kteří se pojistit nemohli a kterým stát kvůli své nedokonalosti pomoct nedokázal.
