Magický zvuk školního zvonku zná každý. V co nejkratším čase všichni (až na výjimky, které jsou disciplinárně potrestány) sedí na svých místech. A když vstoupí pan učitel, jako na povel jako jeden muž vstanou. Nevím, jestli je to dnes ještě ve školách standardem, doufám, že ne, ale takhle jsem to prostě zažíval devět let na základce. "Disciplína musí být!" Tehdejší líheň poslušných zaměstnanců toto prostě vyžadovala: seď, poslouchej, máš-li názor, nech si ho pro sebe, a kdybys náhodou dělal něco, co se vymyká tomu, co je žádoucí, někdo tě nabonzuje. A hned, co ti bude osmnáct, povoláme tě na vojnu, kde ti to vysvětlíme ještě v jiném rozměru.
Jenže dnešní svět je jiný. Dnes, když sedíš na místě, mlčíš, názor si necháváš pro sebe (nebo pouze pro kamarády do hospody), nikam to prostě nedotáhneš. Dnes můžeš projevit názor, můžeš diskutovat s nadřízeným, můžeš všechno, co chceš, pokud tím nebereš prostor ostatním. Dnes můžeš pracovat, pro koho chceš, nebo s kým chceš. Můžeš pracovat taky pouze pro sebe, nebo na sebe. Můžeš si vybrat, koho budeš poslouchat. A ten první člověk, který by tě měl ovládat, jsi ty sám, nikoliv někdo, kdo dostal nějaký titul (ať už akademický či vojenský).
Dnes je doba prostě jiná. A chtěli jsme ji takovou - tedy naši rodiče ji takovou chtěli pro nás, alespoň jsem o tom přesvědčen. A já jsem rád, že v takové době žiji, a přeji si ji pro své děti a chci pracovat na tom, aby pro ně byla ještě lepší, než je dnes.
Jenomže čím dál více zjišťuji, že onen komunistický sociologický pokus šel hodně pod kůži, zaryl se do podvědomí všem a začíná nás ovládat, pokud si jeho vliv nejsme schopni uvědomit. A tak nás dnes ještě stále ovládají věty: "Disciplína musí být." "Děti musí poslouchat." "Mladí musí poslouchat." "Vojna dělá z kluků chlapy." "Takhle to funguje desítky stovky let."
Jenže, co si nejsme schopni uvědomit, nemáme pod kontrolou, a tak to má pod kontrolou nás. Bohužel si dnes někteří lidé myslí, že můžeme setrvávat na starých vzorcích učení, nebo se k těm zastaralým modelům musíme vrátit, protože tehdy to přeci fungovalo. NEfungovalo, a proto jsme se toho zbavili. Na to bychom neměli zapomínat. Minulost nebyla lepší. Minulost pouze představuje jistotu, protože si ji pamatujeme a víme, jak proběhla. Minulost ale byla hrůzná a mnohem horší, než současnost. A měli bychom tedy touhu po návratu do minulosti vyměnit za jinou emoci - za vděčnost za to, v jak fantastické době žijeme.
Uvědomme si prosím nelogičnost těch zastaralých modelů výuky:
- pokud při vyučování pouze sedíme a jsme pasivní, odneseme si z probírané látky max. 10 % ("Seď, poslouchej a neodmlouvej!")
- pokud s učitelem nediskutujeme, mlčíme pak celý život ("O tom s tebou odmítám diskutovat!")
- pokud nemůžeme projevit názor vůči nadřízenému (ať už je to rodič, učitel, vyšší hodnost v armádě), odskáče to nakonec někdo jiný (dítě, žena, nižší hodnost v armádě) ("Tady rozhoduji já!")
- vojna nedělala z kluků chlapy, jenom je učila, jak funguje šikana, a šikana pouze rozvíjí lidský komplex a osobní slabost - buď zlomí slabší jedince a ty, co se v tom naučí chodit, naopak vede k tomu, aby si svůj komplex vybíjeli na těch slabších - tohle není o tom naučit lidi být silný jedinec, tohle je o tom poskytovat pokusný materiál pro ty, co si svůj problém neumí vyřešit sami se sebou ("Takhle to tady funguje. Přizpůsob se!")
Stále věřím, že existuje většina lidí, kteří chápou demokracii jinak, než tak, jak jsme byli ve školách a na vojně učeni, že se máme chovat. Pro to, abychom se vzdělávali, nepotřebujeme sedět v lavicích a mlčet a pasívně poslouchat. Naopak, potřebujeme něco tvořit, potřebujeme diskutovat mezi sebou, sami se sebou, s učitelem, potřebujeme se umět projevit, prosadit. Diskuze a mluvení rozvíjí myšlení, uvádění do praxe skutečně člověka učí, pohyb zvyšuje pozornost. A ani diskutovat, ani mluvit, ani uvádět do praxe a pohybovat se při učení jsme se prostě ve škole neučili. Zkuste si to představit, že byste se během výuky matematiky jen tak zvedli ze židle a šli se projít po třídě, protože jste ztráceli pozornost, a chtěli byste ji zpět získat. Hned člověku naskočí věta: "Ale tak to prostě nejde!" Omyl. Jde. A je to naopak žádoucí. Žádného skutečného učitele to z konceptu nevyhodí. Jenom omezený učitel si myslí, že všichni musí poslušně sedět na místě. Pouze omezený učitel zapomíná na hlavní cíl svého povolání - tedy co nejvíce předat posluchačům. A pokud je to pouze 10 %, pokud jsou žáci pasivní, pak to není učitel, ale předříkávač.
Co je tedy hlavním cílem povinné vojenské služby? Naučit mladé povinně nabrané vojáky bojovat? To snad musí dojít každému, že asi ne. Ti nejšpičkovější vojáci na světě, členové americké vojenskké jednotky SEAL, jsou všichni dobrovolníci a ten, kdo o jejich výcviku něco četl, ví, že jsou naopak naváděni k tomu, aby svůj výcvik vzdali. Naprostá většina svůj výcvik nedokončí. A právě proto ti, co výcvik zvládnou, jsou ti nejlepší vojáci na světě.
Jak chce někdo motivovat někoho ke skutečnému výkonu, pokud mu nařídí účast povinně? Povinnou vojenskou službu musel vymyslet někdo, kdo nevěděl naprosto nic o skutečné motivaci. Jak to napsal krásně Ivo Toman: "Motivace zvenčí je jako smrad. Stačí otevřít okno, a je pryč." Vážím si skutečných vojáků, skutečných hrdinů, díky kterým máme dnes samostatný český stát, bránil bych svobodu svoji a svobodu své rodiny a byl bych ochoten položit za své nejbližší i svůj život. Ti, co pokládali svůj život v době například druhé světové války, to nedělali proto, že absolvovali povinnou vojenskou službu, ale z přesvědčení. A i SEAL to dělají z převědčení a ne z povinnosti.
Chceme špičkové vojáky, nebo vojáky z donucení, tedy vojáky v uvozovkách?
Tak, co je tedy smyslem povinné vojenské služby? Že by skutečně to, co řekl nedávno pan Čunek na toto téma v pořadu Máte slovo - tedy to, že by se mladí lidé měli skutečně už naučit poslouchat?
Nenechme si vmanipulovat myšlení, že je třeba povinná vojenská služba, abychom naučili mladé lidi bránit vlast. Nenechme se opít tím, že ten, kdo je proti povinné vojenské službě, neváží si vlasti nebo hrdinů, kteří za naši vlast umírali. Povinná vojenská služba je úplně o něčem jiném, než je hrdinství. Kdokoliv bude bránit vlast, pokud o tom bude přesvědčen, a to ho nenaučí povinná vojenská služba. Nenechme si vmanipulovat myšlení, že děti (mladí, lidé,...) musejí poslouchat. Poslouchat koho? Ta věta o tom, že někdo musí poslouchat, je téměř magická. Dá se s ní totiž manipulovat až neuvěřitelně. Pod větou "Dítě musí poslouchat." si totiž hodně lidí představí situaci, kdy například dítě chce vběhnout na ulici, a tak je pro ně bezpečnější umět poslechnout. Ale pod větu "Dítě musí poslouchat" se skryje i to, že musí sedět a neodmlouvat. Když tedy nějaký politik (například pan Čunek) vysloví větu, že by se mladí lidé měli naučit poslouchat, je pravděpodobné, že si kdejaký rodič představí ono dítě vbíhající na ulici, nebo si představí rozmlazlené dítě v obchodě, a tak podvědomě souhlasí. Jenže dosah té věty je mnohem dál a je až hrozivý. Pokud si snad nějaký rodič myslí, že je jeho úlohou naučit své dítě poslouchat, měl by si odpovědět na otázky: Koho má mé dítě poslouchat celý život? Co to znamená, když naučím dítě poslouchat? Kdo mu bude rozkazovat? Kdo ho bude řídit?
Rovněž si nenechme vmanipulovat názor, že zavedení povinné vojenské služby má za účel "pouze" evidenci občanů vhodných pro případnou obranu vlasti a že o nic moc dalšího nejde. Velké změny se vždy dělají postupně.
Rok 1989 je v mé myslí zapsán jako okamžik, kdy jsme se jako národ rozhodli, že si nechceme nechat diktovat už nikým či ničím, jak se máme chovat, jak máme žít, jak se máme rozhodovat. Demokracie znamená vláda lidu. A to znamená obrovskou disciplínu žít podle určitých pravidel, na kterých se dohodneme, ne která nám někdo nařídí. Rok 1989 byl o tom, že jsme se rozhodli být sami sebou a rozhodli jsme se řídit sami sebe. A to začíná od výchovy každého jednoho dítěte. Úlohou rodiče, vzdělávacího systému a následně státu NENÍ učit (děti, mladé) lidi poslouchat, ale naopak učit je být samostatně uvažujícími, zdravě sebevědomými lidmi, kteří umějí především řídit sami sebe, kteří jsou zodpovědní sami za sebe, kteří se umí rozhodovat a kteří nepřenechají život svůj někomu jinému na povel!!
Dámy a pánové, sedět s rukama za zády, poslouchat a neodmlouvat patří do totalitních režimů. A povinná vojenská služba také!
