"Jéžiš Marjá, proč řveš?!"

Je středa, přibližně čtvrt na pět odpoledne a za dvacet minut se mám potkat s kolegyní... máme domluvené obchodní jednání u jednoho z našich klientů. Čekám tedy na domluveném místě, na 66. kilometru déjedničky. Kdo po této dálnici jezdíte, víte, že asi nejvhodnější místo setkání na tomto kilometru je místní McDonald, pokud zrovna nechci volit motorest U Vlka. Mám nějaký čas, koupím si tedy něco "fast", sednu si ven a užívám de facto babího léta. Po chvíli se otevřou dveře a z restaurace nejprve vyjde asi šestiletá holčička, následuje ji její asi o rok až dva mladší bráška a pak vyjíždí maminka s kočárkem. Hezky poděkuje, že jí starší děti podrží dveře, slovy: "Děkuji Vám miláčci," a malí sourozenci pokračují přímou trasou k dětským prolejzačkám. S nadšením jsem si užil toho hezkého přístupu k dětem a po dvou minutách jsem z úst té maminky doslova schizofrenně vhozen do zcela opačného emočního gardu, neboť slyším: "Jéžiš Marjá, proč řveš?! Můžeš mi říct, proč řveš? Co děláš!!? Neřvi, prosím Tě!"

Každý rodič dělá to, co nejlépe umí, nebo co se někdy naučil.http://www.google.cz/imgres?imgurl=http%3A%2F%2Fapi.ning.com%2Ff

Syn vlezl do zařízení a začal brečet, jeho sestra je poblíž a evidentně se klukovi nic nestalo, brečí způsobem, že se spíš bojí, ale nikoliv, že by si ublížil. Následuje tedy pokus číslo X o uklidnění: "Bože, co Ti je? Neřvi!... Neplač. Neřvi!" Vše, co označuji vykřičníkem, znamená, že to bylo téměř v křiku. "Neplač." naopak poměrně potichu. 

Vím, co je to starat se o jedno dítě, vím, co je to starat se o dvě na dětských atrakcích, a umím si celkem slušně představit, jaké to je mít ještě jedno miminko v kočárku. Mnohokrát jsem byl v situaci dvou křičících dětí bez toho, abych věděl, co jim zrovna chybí k tomu je uklidnit. Jedno vím ale jistě - můj řev spojený s kombinací opravdu ošklivých slov jako je: neřvi, jéééžišmarjááá, co jéééé?, proč řvééš? rozhodně situaci nevyřeší. 

Všimnul jsem si za poslední roky mnohkrát, jak ošklivě někteří rodiče mluví se svými malými dětmi a to i s těmi, které ještě ani nemluví, jako by to snad mělo nějak situaci pomoct vyřešit či zvládnout. Ale jak asi bude reagovat dítě, které, když brečí, uvidí svého rodiče, že na něj hází vyděšený obličej a okřikuje ho povelem "Neřvi!"?To je přeči jasné - ihned přestane, že? Jinak by to přeci nikdo nedělal. 

Postrádám jediný smysl takové komunikace s dětmi, pokud tedy zrovna rodiči nejde o to si jaksi ulevit. A to si také myslím, že je ten hlavní důvod takového projevu rodiče. Chce si ulevit od návalu emoce, kterou jinak neumí zvládnout. Jenomže si ulevuje na úkor toho nejcennějšího, co má... svého dítěte. 

Možná na rodiče vytváří něco dalšího tlak. Možná mu na nevědomé úrovni naskočí, že takto s ním ve stejné či podobné situaci někdo taky jednal (rodiče, učitelé?). Možná jsou v okolí další lidé a rodič si říká, že teď musí razantně zasáhnout. Možná rodič nemá zrovna svůj den. 

Ale ani dítě nemusí mít svůj den a cizím lidem do toho, jak vychováváte děti, není lautr nic. A to, jak se k nám chovali rodiče či učitelé, nemusel být vždy ten nejsprávnější přístup. 

Jak už jsem napsal ve svém článku o rodině, můj názor je takový, že každý rodič dělá to nejlepší, co umí. A proto prosím neberte to, co píšu, jako kritiku té maminky. Nedovolil bych si ji kritizovat. Je to pouze popis toho, co jsem viděl, slyšel a co jsem při tom cítil. 

Co se stane, pokud začnu psát do blogu vulgarismy? Upozorní mě redakce, že bych se toho měl zdržet, možná mi smažou článek? Asi ano, protože prostě veřejný projev by měl mít nějakou kulturu. A co náš projev vůči dětem? Mnohokrát jsem slyšel maminku říct dítěti, aby se nepos...o a to pochopitelně na veřejnosti. Nejednou jsem slyšel z úst rodičů malých dětí různé jiné vulgarismy, ale co mi vůbec přijde nejvíce šokující, je ten tón v hlase. Asi chápete, že se to těžko popisuje slovy... tón v hlase... je to až děsivě chladný a surový tón, někteří ječí, jiní křičí, ale naprosto všichni v kombinaci s těmito slovy hodí na to dítě ona slova s tak nepříjemným výrazem ve tváři a hrubostí v hlase, že je mi toho dítěte líto. Líto je mi ho především proto, že pokud je to běžná komunikace s dítětem, potom to ono dítě začne brát jako zcela normální záležitost. Ale tohle není normální! Stačí si od situace udržet určitý odstup a umět občas komunikovat sám se sebou. Proč to dítě brečí? Co se stalo? Jak ho mohu uklidnit? Zkouší něco na mě, nebo opravdu potřebuje pomoct? 

A zároveň stačí reagovat klidně s jasnou otázkou na dítě, ale se skutečným zájmem získat odpověď. Protože jedině tehdy, když budu jako rodič vědět, co moje dítě momentálně prožívá, co řeší, jak situaci hodnotí, co mu je, mohu svému dítěti opravdu rozumět. 

A já si myslím, že každý rodič by měl usilovat o to, aby svému dítěti rozuměl. Ne aby se domníval, co asi dítě řeší, protože si to někde přečetl, nebo mu to kdysi řekl někdo, komu kdysi bez cenzury věřil, nebo snad proto, že to někdo z kolempřítomných chytrácky okomentoval. 

Dětem není třeba nic vysvětlovat

To není pravda! Dětem je třeba vše vysvětlovat, v klidu a míru. S dětmi je třeba jednat jako s dospělými a pak můžeme být všichni překvapeni, co všechno začnou chápat. A to i to, co možná ani zatím nechceme, aby už chápali.

Jestli budeš dělat, co po Tobě dítě chce, tak se z toho jednou zblázníš

Nezblázníš. Jestli se nebudeš zajímat o to, co Ti dítě chce říct, pak se možná zblázníš spíš z toho, protože zjistíš, že svému dítěti vlastně vůbec nerozumíš. Závislost malých dětí na rodičích je ohromující. Ony prostě nemají jinou možnost, než rodiči plně věřit. Protože kdyby rodiči přestali věřit, zbořil by se jim celý svět. 

Vše je tedy otázka míry a schopnosti rodiče rozpoznat, kdy už dítě zkouší, kam může zajít, a kdy má nějaký problém, se kterým potřebuje pomoct. Jak následně vyplynulo ze situace, klouzačka byla uvnitř mokrá a chlapec si pouze namočil boty, ale nevěděl, co s tím, a tak začal brečet. Jakmile to maminka zjistila, kluk se uklidnil a rodinka v pohodě odešla. 

Jednou nastane okamžik, kdy se kruh začne uzavírat. Kdy z maminky bude hodně stará paní, která se vrátí do svých dětských let a možná někde uvidí něco, na co začne lézt, jako kdysi v dětství na klouzačku. A možná už nebude umět sdělovat to, co prožívá, a možná poblíž budou její děti, kteří s ní začnou komunikovat tak, jak se kdysi naučili. Andrew Matthews tento princip ve své knize Buď štatný popisuje jako zákon setby a sklizně. Nechtěl bych, aby na mě někdy moje dítě zařvalo: "Jéééééžišmarjááá, co to děláááš!!?" a jiné podobné výrazy. A taky nikdy bych si to vůči svému dítěti nedovolil, a to nejen proto, že své děti nejen bezmezně miluji, ale také proto, že je respektuji jako člověka, který mě v mnoha věcech převyšuje, že chci vědět, co prožívají, že si jich vážím, jaké jsou, a že je považuji za jedinečné bytosti, které si zaslouží jedinečný přístup. Mluvme, prosím, s dětmi tak, jak chceme, aby s námi jednou mluvili naše děti. Snažme se chápat alespoň ty, co jsou jenom díky nám na nás zcela závislí, protože jednou budeme opět zavislí zase my. A být na někom závislý není nic nepříjemného, naopak, když víme, že nás ten člověk chápe a když víme, že nás má rád. Protože jedině tak se vytváří důvěra, a důvěra je moc krásný pocit... a je hezké ho někomu dopřávat. A komu jinému bychom tento pocit měli dopřávat na prvním místě, než našim dětem?